Já a Ty je promýšlením toho, co to znamená být člověkem. Buber ukazuje, že za jedinečnou možnost přemýšlet o sobě jako o svobodných jednotlivcích, tedy jako o bytostech obdařených vlastním vědomím, vděčíme setkání s jiným člověkem, s jinými lidmi, obecně řečeno, mezilidským vztahům. Z této skutečnosti pro nás plyne velká zodpovědnost za jiné bytosti, za svět, v nejširším slova smyslu, přičemž tato zodpovědnost je jakýmsi dvojčetem svobody, spolu jsou silnější, nikoliv slabší. Buberův přesun důrazu ze svobody na zodpovědnost nepůsobí tíživě jako u Sartra nebo dokonce už Kanta. Buber píše naopak s lehkostí, s chutí do života, s chutí k setkávání, jeho kniha proto obstojí i v těžkých časech, v těch byla ostatně i napsána. Její jazyk má blíže k poezii než próze, což přináší působivé splývání formy s obsahem. Já a ty (Martin Buber, 2005)
