Keď vyšla táto kniha, vyvolala veľké debaty. Ale zďaleka v nej nejde iba o islam alebo ironickú antiutópiu – je predovšetkým o tom, že väčšina ľudí prijme čokoľvek, hlavne že majú nohy v teple, pokoj a dostatok jedla. A keď im zvýšite plat, prípadne pridáte iné slasti, budú ešte spokojnejší. Je jedno, kto vládne krajine, ich malých svetov sa to nedotkne. Naozaj veľmi znepokojivé! Okrajovou zaujímavosťou je, že kým slovenské knihy sú zvyčajne tlačené v Českom Těšíne či Budějoviciach, tento český preklad pre zmenu uzrel svetlo sveta v Banskej Bystrici. Stále cez plot na seba žmurkáme. Podvolení (Houellebecq Michel, 2015)

Aké frustrujúce je nechápať a byť nepochopený? A zároveň ako nás obmedzuje naša snaha všetkému porozumieť a retarduje zjednodušované vykladanie života, ľudského konania a citov v mene (ľahšieho) pochopenia. Phillips uvažuje o Kráľovi Learovi či Othellovi a píše o tom, že radšej svet „zavraždíme, akoby sme sa mali vystaviť zmene“ a že rodičia by nemali očakávať, že im bude dávať zmysel, do koho sa ich deti zamilujú. „Stojí za to zamyslieť sa, aké hranice budú musieť brániť tí, ktorí netúžia vždy pochopiť. A či im to prejde.“ Čo nám uniká (Chvála nežitého života) (Phillips Adam, 2015)

Když už si jeden myslí, že o dobrých knihách a taky těch, co jich píší, všechno ví, tu přijde mu pod ruky knížečka vlastně už nežijícího autora (žil v létech 1965 – 2007) s málem tak moravským příjmením Levé… a rázem je zaděláno na největší a nejpřekvapivější objev posledních (řekněme) čtyřiceti let. Francouzský fotograf a spisovatel Édouard Levé nám po sobě zanechal tři vynikající knihy – Díla z roku 2002, Autorportrét (2005) a Sebevražda (post mortem, 2008). Všechny tři vyšly v létech 2015 – 2016 v pražském vydavatelství Rubato. Pro mne nejpůsobivějším je poslední dílko Sebevražda, ve kterém autor evokuje sebevraždu svého přítele. Deset dní po odevzdání rukopisu knihy si Édouard Levé sám bere život… Díla (Levé Édouard, 2016)

Já a Ty je promýšlením toho, co to znamená být člověkem. Buber ukazuje, že za jedinečnou možnost přemýšlet o sobě jako o svobodných jednotlivcích, tedy jako o bytostech obdařených vlastním vědomím, vděčíme setkání s jiným člověkem, s jinými lidmi, obecně řečeno, mezilidským vztahům. Z této skutečnosti pro nás plyne velká zodpovědnost za jiné bytosti, za svět, v nejširším slova smyslu, přičemž tato zodpovědnost je jakýmsi dvojčetem svobody, spolu jsou silnější, nikoliv slabší. Buberův přesun důrazu ze svobody na zodpovědnost nepůsobí tíživě jako u Sartra nebo dokonce už Kanta. Buber píše naopak s lehkostí, s chutí do života, s chutí k setkávání, jeho kniha proto obstojí i v těžkých časech, v těch byla ostatně i napsána. Její jazyk má blíže k poezii než próze, což přináší působivé splývání formy s obsahem. Já a ty (Martin Buber, 2005)