Díla

Levé Édouard

Ve své první a nejradikálnější knize, nazvané jednoduše Díla, se Édouard Levé (1965-2007) představuje jako podvratný eklektik, teoretický kutil a obsedantní vynálezce takřka rousselovského formátu. Je soupis 533 nerealizovaných - a často nerealizovatelných - děl literaturou, nebo konceptuálním dílem eo ipso?

Vzniká umělecké dílo svou fyzickou realizací, nebo již ve chvíli, kdy je mentálně počato - pouhým nápadem? Nekomentovaný Levého soupis nápadů nenabízí mnoho odpovědí. Jeho "díla" jsou často tajemná a znepokojivá, leckdy absurdní, občas filozofující, sem tam humorná a někdy svéhlavě, autoritativně nesmyslná. Jakkoli je Édouard Levé jako vizuální umělec znám především jako fotograf, pohybuje se v Dílech napříč uměleckými sférami, od zvukového umění, videa a experimentálního filmu přes performance až po monumentální instalace. Dokáže být stejně posedlý absurditou jazyka jako absurditou architektury, zajímá ho náhoda, nevědomost nebo vědomé uvedení v omyl, podoby duplicity i percepční nehody. Bujarou smršť zapsaných nápadů lze chápat jako gesto zdrženlivosti, ale i jako nárokování si bezmezné tvůrčí svobody, nespoutané produkčními omezeními. Své potenciální celoživotní dílo poskytuje Édouard Levé svázané v útlé knize. Jako provokaci, výzvu, reakci i inspiraci.


Když už si jeden myslí, že o dobrých knihách a taky těch, co jich píší, všechno ví, tu přijde mu pod ruky knížečka vlastně už nežijícího autora (žil v létech 1965 – 2007) s málem tak moravským příjmením Levé… a rázem je zaděláno na největší a nejpřekvapivější objev posledních (řekněme) čtyřiceti let. Francouzský fotograf a spisovatel Édouard Levé nám po sobě zanechal tři vynikající knihy – Díla z roku 2002, Autorportrét (2005) a Sebevražda (post mortem, 2008). Všechny tři vyšly v létech 2015 – 2016 v pražském vydavatelství Rubato. Pro mne nejpůsobivějším je poslední dílko Sebevražda, ve kterém autor evokuje sebevraždu svého přítele. Deset dní po odevzdání rukopisu knihy si Édouard Levé sám bere život… Díla (Levé Édouard, 2016)

Ďalšie odporúčania


Keď odvšadiaľ počuť hluk nezastaviteľných myšlienok, brušká mojich prstov podvedome siahajú po knihách, v ktorých sa zdanlivo nič nedeje. Ktoré si len tak potichu plynú a práve svojou mlčanlivosťou ma lákajú až magickým spôsobom. To je aj prípad knihy Kočičí host. V nej Takaši Hiraide svojským výberom priam "duše pohládzajúcej" lexiky od prvej strany vytvára pokojnú atmosféru a ani nevieš ako, zrazu sedíš v záhrade domu v nerušnej uličke, juhozápadne od štvrti Šindžuku, a k nohám sa ti túli jemná srsť mačiatka Čibi. Kniha si podmaní nielen všetkých japanofilov a milovníkov mačiek, no svojím intenzívnym pôsobením na všetky zmysly aj človeka hľadajúceho "poetickosť života". Tá je prítomná až do samého záveru, v ktorom nejeden čitateľ môže nadobudnúť pocit, že práve potichu plynúci a premýšľavý dej bez zvratov a dramatických peripetií sa ho dotkol akosi intenzívnejšie. A k tomu ten design obálky! Kočičí host (Takaši Hiraide , 2016)

Kočičí host

TO je ako výprava kráľovského syna do mesta, v ktorom vidí Skutočný svet: biedu, chorobu, starnutie a smrť. TO môže byť prirovnané k nehybnej tvári niekoho, Kto vie, že navždy zostal sám. Alebo k slovám lekára o neodvratnom konci. Lebo TO znamená naraziť na kamenný múr. A pochopiť, že ten múr neustúpi nijakým našim prosbám. TO (Milosz Czeslaw, 2014)


Aké frustrujúce je nechápať a byť nepochopený? A zároveň ako nás obmedzuje naša snaha všetkému porozumieť a retarduje zjednodušované vykladanie života, ľudského konania a citov v mene (ľahšieho) pochopenia. Phillips uvažuje o Kráľovi Learovi či Othellovi a píše o tom, že radšej svet „zavraždíme, akoby sme sa mali vystaviť zmene“ a že rodičia by nemali očakávať, že im bude dávať zmysel, do koho sa ich deti zamilujú. „Stojí za to zamyslieť sa, aké hranice budú musieť brániť tí, ktorí netúžia vždy pochopiť. A či im to prejde.“ Čo nám uniká (Chvála nežitého života) (Phillips Adam, 2015)

Čo nám uniká (Chvála nežitého života)