Díla

Levé Édouard

Ve své první a nejradikálnější knize, nazvané jednoduše Díla, se Édouard Levé (1965-2007) představuje jako podvratný eklektik, teoretický kutil a obsedantní vynálezce takřka rousselovského formátu. Je soupis 533 nerealizovaných - a často nerealizovatelných - děl literaturou, nebo konceptuálním dílem eo ipso?

Vzniká umělecké dílo svou fyzickou realizací, nebo již ve chvíli, kdy je mentálně počato - pouhým nápadem? Nekomentovaný Levého soupis nápadů nenabízí mnoho odpovědí. Jeho "díla" jsou často tajemná a znepokojivá, leckdy absurdní, občas filozofující, sem tam humorná a někdy svéhlavě, autoritativně nesmyslná. Jakkoli je Édouard Levé jako vizuální umělec znám především jako fotograf, pohybuje se v Dílech napříč uměleckými sférami, od zvukového umění, videa a experimentálního filmu přes performance až po monumentální instalace. Dokáže být stejně posedlý absurditou jazyka jako absurditou architektury, zajímá ho náhoda, nevědomost nebo vědomé uvedení v omyl, podoby duplicity i percepční nehody. Bujarou smršť zapsaných nápadů lze chápat jako gesto zdrženlivosti, ale i jako nárokování si bezmezné tvůrčí svobody, nespoutané produkčními omezeními. Své potenciální celoživotní dílo poskytuje Édouard Levé svázané v útlé knize. Jako provokaci, výzvu, reakci i inspiraci.


Když už si jeden myslí, že o dobrých knihách a taky těch, co jich píší, všechno ví, tu přijde mu pod ruky knížečka vlastně už nežijícího autora (žil v létech 1965 – 2007) s málem tak moravským příjmením Levé… a rázem je zaděláno na největší a nejpřekvapivější objev posledních (řekněme) čtyřiceti let. Francouzský fotograf a spisovatel Édouard Levé nám po sobě zanechal tři vynikající knihy – Díla z roku 2002, Autorportrét (2005) a Sebevražda (post mortem, 2008). Všechny tři vyšly v létech 2015 – 2016 v pražském vydavatelství Rubato. Pro mne nejpůsobivějším je poslední dílko Sebevražda, ve kterém autor evokuje sebevraždu svého přítele. Deset dní po odevzdání rukopisu knihy si Édouard Levé sám bere život… Díla (Levé Édouard, 2016)

Ďalšie odporúčania


Jiřina Šiklová posielala listy z väzenia z Ruzyně svojím deťom a rodine v rokoch 1981 až 1982. Je v nich skĺbená hlboká láska matky a žiaľ z násilného odlúčenia. Listy sú často kontemplatívne, lebo vo väzení je čas jedinou výplatou. Jiřina milovala život, a preto ho vedela žiť "naplno" aj v komunistickom väzení, kde sa iní trápili. Ako sociologička sa v novej životnej role mohla obuť do topánok väznených a opísať svet z opačnej strany múra. Omlouvám se za svou nepřítomnost. Dopisy z Ruzyně 1981-1982 (Jiřina Šiklová, 2015)

Omlouvám se za svou nepřítomnost. Dopisy z Ruzyně 1981-1982

Môj bláznivý obrázkový svet je tu, a zblízka je taký och krásny krásny ako zdiaľky vyzerá. Na titulke sa píše, že v tejto knihe nájdete všetko, a v tejto knihe nájdete VÁŽNE všetko. Informačný pretlak na každej dvojstranke dosahuje hodnotu osemstotristopäťsto. Budete si listovať, prezerať, skúmať, hore-dole nohami obracať, možno aj lupu vytiahnete, lebo je to poklad na každý štvorcový centimeter. Aj o Donaldovi sa tam píše! Navyše je v prekrásnej väzbe na pevnom a mäkkom papieri, úplne ju chcete hladiť a držať v rukách. Môj bláznivý obrázkový svet (Tom Schamp, 2017)

Môj bláznivý obrázkový svet

Útla knižka vydavateľstva Inaque prináša štyri eseje známeho neurológa, autora desiatky kníh (Muž, ktorý si plietol manželku s klobúkom, Antropologička na Marse, Halucinácie atď). Napísal ich na sklonku života. Tú poslednú – Šábes – dokonca len dva týždne pred smrťou. Oliver Sackcs, podobne ako v knihách, ktoré napísal, vkladá do slov úprimnosť a poznanie – a na sklonku života a zvlášť v tejto knižke aj pokoru a vďačnosť. Nie je to smutné čítanie, hoci v knihe nenarazíte na nejakú vtipnú pasáž, ktorá by ponurú tému odľahčila. Napokon, nie je to treba. Pohľad zrelého človeka povzbudzuje k zamysleniu a vlastnej reflexii, nie k beznádeji a strachu. Myslím, že je to dôležité čítanie. Vďačnosť (Sacks Oliver, 2016)

Vďačnosť